Až do jara 1940 byla tato britská kolonie klidným místem, dostatečně vzdáleným od válečné vřavy jinde v Evropě. 10.června 1940 však vstoupila do války Itálie a hned následující den předvedla svoji první akci: bombardování Maltských ostrovů. Nejednalo se o žádný velký plán, spíše o vlažné potvrzení plamenného Mussoliniho projevu. Na Maltě bylo tehdy 4000 vojáků, vcelku bez patřičného vybavení. Italské nálety měly jeden hlavní důsledek: rychlé dozbrojení. Pokud existoval někdy moment, kdy mohla být Malta relativně snadno obsazena, bylo to právě teď. Naštěstí tuto příležitost nikdo nevyužil. Cena ostrůvku o rozloze 316 čtverečných kilometrů se ukázala až později.
V prvních měsících chránili Maltu především protiletadloví dělostřelci. Dělostřelecká jednotka se sestávala ze 4 protiletadlových děl ráže 3,7 palce, jedna střela vážila přes 12 kg. Podle výpovědí pamětníků přilétala italská letadla vždy ze stejného směru, ve stejné výšce a stejnou rychlostí. Zaměřovači obvykle nařizovali přehradnou palbu do výšky necelých 2 km. Každé dělostřelecké postavení mělo přidělenu část oblohy, kterou ostřelovalo. Tato strategie, sektorová palebná přehrada, nutila bombardéry vystoupat výš nad palebný cíl a snižovala tak přesnost zásahu. Často však italští piloti vlétli přímo do pokrytých sektorů, kde byli zasaženi….
V polovině léta 1940 poslali Britové na Maltu 24 stíhaček Hurricane se zkušenými piloty ze všech zemí Commonwealthu. Na Maltu se přesunula 249. peruť R.A.F. s řadou elitních stíhacích pilotů a připravila italskému letectvu rychlou porážku. V následujícím klidnějším období využívali Britové maltskou základnu k systematickým a účinným útokům na zásobovací konvoje Osy směřující do severní Afriky. Spolehlivé zásobování však bylo pro německo-italskou expanzi nezbytností, a tak se Malta znovu stala terčem náletů. Od ledna 1941 zaplnily nebe nad Maltou Junkersy, bombardéry Luftwaffe. Ostrované se volně nadechli až v květnu, když byly letecké jednotky převeleny na východní frontu (22.6. napadení Sovětského Svazu).
V prosinci 1941 ale dostala Luftwaffe rozkaz vrátit se do středomoří a zlikvidovat zbytky obranyschopnosti ostrova. Vrátila se – i se svými novými stroji, Messerschmitty 109F, které se britským Hurricanům více než vyrovnaly a začaly je sestřelovat v alarmujících počtech. Pro hrstku pilotů byl konec zimy ve znamení bojů proti masivní přesile značně vysilujícím obdobím.
V březnu a dubnu 1942 se Němci systematicky snažili vymazat ostrov z mapy. Vraceli se několikrát za den se stovkami letadel. Útočili na letiště, přístavy, ale i kostely a další civilní cíle. Ostrov se přeměňoval v jednu velkou hromadu sutin. Aby si zachránili holé životy, ukrývali se domorodci – do podzemí. Na mnoha místech ostrova vznikly – a dnes jsou návštěvníkům přístupné – protiletecké kryty (Shelters) vykutané pod zemí do měkkého vápence pomocí ručních nástrojů. V těchto stísněných prostorách přečkávali obyvatelé Malty chvíle bombardování. V dubnu 1942 padaly bomby tak často, že se zde museli lidé tísnit prakticky 24 hodin denně.
I velitelství maltských vzdušných sil se během času přesídlilo do podzemních bunkrů pod masivními kamennými hradbami hlavního města (Lascaris War Rooms), které vznikly podobným způsobem jako „shelters“, navíc za přísného utajení. Dnes je v jejich prostorách umístěna jedna z expozic výstavy „Malta ve válce“.
Zpočátku byla centrem obrany ostrova letecká základna vybudovaná na travnatém letišti v jihozápadní části hlavního ostrova. Byla vystavena mimořádně těžkému a systematickému bombardování. Několik posledních funkčních Hurricanů nemohlo představovat žádný znatelný odpor stovkám letounů Luftwaffe. Měla-li Malta přežít, musela nasadit do boje nové Spitfiry. Jenže jak je na Maltu dopravit, když nejbližší spojenecká letecká základna – Gibraltar – ležel dál, než byl jejich dolet? Byly tedy naloženy na letadlové lodě, ze kterých pak startovaly vstříc nemilosrdné přesile. Už samotná existence tohoto problému přesvědčivě dokumentuje geografickou izolovanost spojeneckých Maltských ostrovů, obklopených nepřátelskými zeměmi: nejbližší spojenecká základna směrem na západ byl zmíněný, 1800 km vzdálený Gibraltar, 1500 km na východ ležela Alexandrie, zatímco nepřátelské letouny ze Sicílie to měly na Maltu kolem stovky kilometrů a 20 minut letu.
(poznámka: v té době britskými vojáky užívané názvy letiště Tokaly, Takaly nebo různě podobně, ve slovníku nehledejte. Vznikly anglickou zkomoleninou místního názvu Ta-Qali, který ovšem maltština vyslovuje jako ta-ali.)
Vzpomíná přímý účastník leteckých bitev o Maltu, příslušník R.A.F. a stíhací eso Ian McLennen: „Hned se to všude hemžilo Němci. Ostřelovali nás, bombardovali. Stodevítky nalétávaly přímo na nás, pálily z kulometů, Junkersy shazovaly bomby….V životě jsem nic podobného neviděl. Na strachování ale nebyl čas. Člověk koukal, aby dostal Spitfira dolů, vzal nohy na ramena a někam se schoval.“
Dodávka 126 Spitfirů záhy změnila kritickou situaci ostrova k lepšímu. Denních náletů výrazně ubylo, ale i přes obrovské úsilí nových pilotů visel osud Malty stále na vlásku. V červnu vypluly k Maltě dva zásobovací konvoje, jenže v té době ještě Němci ovládali okolní moře i nebe. Navzdory silnému doprovodu se do cíle podařilo doplout pouhým dvěma lodím. I piloti cítili obrovský tlak, navíc se na nich podepisovala chudá strava a kritický nedostatek spánku. Když se ani v polovině léta nerýsovala na obzoru žádná pomoc, byla Malta v koncích. Docházely potraviny, palivo i munice.
Vzpomíná Ian McLennen: „Vstávali jsme ve tři ve čtyři ráno a byli na nohou až do setmění. Tak to šlo někdy i čtyři dny v kuse. Bylo to vyčerpávající. Pořád jsme měli hlad, a Malťané – ti prakticky hladověli. Občas jsme dostali úplavici. Všechno bylo rozmlácené, všude hromady trosek. Odklízeli jsme ty sutiny, ale přesto některé trosky zůstávaly ležet celé dlouhé měsíce. Žili jsme v obléhaném městě plném trosek. Do toho jsme všichni bývali svědky zranění a umírání. Den co den. Byla to zlá doba.“
Koncem července 1942 se Malta nacházela na pokraji kapitulace. Počet náletů vedených na ostrov dosáhl celkového počtu 2787, z toho za březen bylo 273, za duben dokonce 283. Malta tak získala prvenství v disciplíně, kterou si nikdo nepřál: nejvíce bombardované místo na planetě. (Srovnejme s 57-denním nepřetržitým bombardováním Londýna: na Maltu se sypaly bomby ve dne i v noci bez přestávky 154 dní.) Spitfiry sice mírnily německé nálety, ale ostrov už ležel v troskách. Obyvatelé brali z posledních zásob a bylo jasné, že podzim nepřečkají.
Britský zásobovací konvoj, který se vydal na riskantní cestu pod krycím názvem „Operace Piedestal“, byl doslova poslední šancí, jak zachránit ostrov i s jeho malým, nevzdávajícím se národem. Pobožní Malťané si jej překřtili na „konvoj Santa Maria“, aby se jim lépe prosilo o zázrak. Modlitby zůstaly poslední zbraní v době, kdy docházelo palivo do Spitfirů a zásoby potravin se odhadovaly na několik dní.
Přes neutichající pokusy německých ponorek o jejich zničení i přes neustávající palbu Luftwaffe se do cíle dostaly čtyři obchodní lodě s 55 000 tunami celkového nákladu. Konvoj Santa Maria čítal několik desítek lodí, mezi nimi také americký tanker Ohio s britskou posádkou. Ve své době největší a nejrychlejší tanker na světě, ač desetkrát zasažen a s nefunkčním motorem, objevil se mezi dvěma vstupními majáky přístavu Grand Harbour 15.8.1942. Jakoby podpírán a na laně tažen z každé strany jedním torpédoborcem představoval dokonalé zhmotnění tolik vzývaného zázraku.
Ohromující, ale vážně poškozená loď klesla ke dnu v přístavu bezprostředně poté, co z ní byl přečerpán veškerý obsah – palivo zajišťující fungování ostrova a jeho bojeschopnost na dalších 10 týdnů. Celková cena však nebyla malá: devět dalších obchodních lodí bylo potopeno, zničeny byly dva křižníky, torpédoborec a letadlová loď. O život přišlo přes 400 mužů. Někdy padá otázka, zda-li v tomto celkovém kontextu byl dosažený úspěch ještě úspěchem. (Mimochodem – jak Churchill, tak i Mussolini považovali výsledek Operace Piedestal za svoje významné vítězství !)
Odpověď se nám vyjeví, když si představíme výsledek opačný (k němuž bylo hodně blízko), a to, že by tanker Ohio do přístavu Grand Harbour nedoplul: Malta by se bez jeho leteckého benzinu a tím možnosti dostat svoje Spitfiry „nahoru“ kapitulaci ubránila jen stěží. To by umožnilo mocnostem Osy volný přístup do severní Afriky, patrně by ovládly Suezský průplav a prakticky neomezené blízkovýchodní palivové zdroje. Po relativně snadném ovládnutí Afriky by bývaly mohly soustředit své veškeré síly na frontu východní….
Snad nikdy v historii neměl osud jediné lodi takový vliv na další vývoj konfliktu a celé historie, jako tomu bylo právě u tankeru Ohio.
Zdroje:
- Obléhání Malty, díl z TV seriálu BBC
- Wikipedie
- Operace Piedestal, Peter C. Smith
- S.S. Ohio and the Siege of Malta, The Magellan TV
