Portrét je tvořen několika pohledy:
- Pohled obchodní
Hned na začátku je třeba otevřeně říct, že více než o co jiného jde o byznys netušených rozměrů. Tento fakt mimo jiné vysvětluje onu trvalou, systematickou, úpornou snahu o vytvoření nového status quo. Zemí, které eutanazii legalizovaly, je stále málo, zatímco potenciální klienti jsou zhusta rozeseti po celé zeměkouli. Čím dřív bude u nás nový zákon schválen, tím dřív budou pochybné „kliniky“ moci využívat výhody časového předstihu.
Klienti jsou lidé na konci své životní cesty, kdy člověk ví, že už mnoho nedožene a peníze pro něj přestávají být zásadní hodnotou. Zákazník, kterému nezáleží příliš na penězích, je ideálním zákazníkem. Za pár slibů je připraven zaplatit téměř cokoli.
Zisk je motivací téměř veškerého konání na naší planetě a i v tomto případě by to byl legitimní moment, kdyby se propagátoři uvedení nového zákona v platnost neschovávali za nepatřičná, velká a laciná slova o svobodě jednotlivce a o jediné správné cestě vedoucí ke konci lidského utrpení.
- Pohled lékařský
Je až hrozivé, s jakou snadností média přebírají data od subjektů, které mají zájem na ovlivnění veřejného mínění. Bez jakéhokoli zkoumání vezmou číslo, o kterém nikdo neví, co vlastně přesně znamená, lípnou k němu senzační titulek, a hle, už kachna letí, žijíc vlastním životem…. Cituje se průzkum České lékařské komory, kde údajně 55% lékařů je pro uzákonění eutanazie. Tento průzkum byl ale prováděn za jiným účelem, než je podpora nového zákona a dokonce i její autor tvrdí, že jsou data vytrhávána z kontextu a manipulována.
Ať už je procento podporovatelů jakékoli, je potřeba zodpovědět tyto otázky: Proč by eutanazii měli provádět lékaři? Aby se klientovi náhodou něco nestalo? Aby nebyl poškozen? Musí mít takový lékař atestaci? V jakém oboru?
Neexistuje jediný důvod, proč by se na něčem takovém měli lékaři podílet. Toto nově vznikající katovské řemeslo nechť je prováděno osobami k tomuto určenými, stojícími mimo lékařskou obec a mimo systém zdravotnictví, neboť nemá s nimi žádný společný zájem.
Současná medicína má mnoho prostředků, jak pečovat o těžce nemocné a umírající, jak jim pomoci důstojně odejít ze světa, bez zbytečných starostí a nesnesitelné bolesti. Otázkami zůstává, zda se maximálně využívají a zda je jejich financování dostatečné. Dvakrát „NE“ v odpovědích není překvapením, ale ani omluvou – je potřeba aktivně rozvíjet tuto oblast moderní medicíny. Každý zdroj financování je zde potřebný, proto je nutné zbavit se v zákoně zakotvených nesmyslných omezení, jako např. požadavku na to, aby se nemohlo doplácet na výkony, které jsou (často jen částečně) hrazeny ze všeobecného zdravotního pojištění. Nedostatek vůle hradit náklady, které jsou pro dobrou péči nezbytné, a nadřazení ideologických klišé ochotě společně řešit společné výzvy je projevem nemocné a problematické společnosti.
- Pohled stavovský
Je zřejmé, že bude zesilovat tlak na to, aby na přivození smrti participovali lékaři a aby byla zaručena jejich beztrestnost. Co však Česká lékařská komora? Postaví se k dilematu ostře a stanoví sankce pro lékaře, který by se eutanazie dopustil? Bylo by to jistě možné, protože při absenci trestu dle trestního zákoníku by byla dodržena zásada „jeden přečin – jeden trest“. Nebo přijme Komora roli užitečného hlupáčka bez práva veta někam do schvalovací Komise? Nebo se zahalí alibistickou rouškou pseudotolerance k právu volby každého jednotlivého lékaře?
Krajní situace vyžadují krajní řešení – bylo by nanejvýše vhodné, aby lékařská veřejnost – po jistě rozjitřené diskuzi – dospěla k určitému stanovisku, za kterým by poté bezvýhradně stála.
- Pohled zdravotnický
Řešit eutanazii v období epidemie koronaviru je obzvláště trapné. V době, kdy se prakticky neposkytuje preventivní a plánovaná péče, kdy se odkládají i onkologické operace, kdy se pro nedostatek personálu zavírají donedávna funkční oddělení, kdy je ochromený systém postgraduálního vzdělávání lékařů, v době masivní nejistoty, kdy zdravotnictví bez koncepce a cílů žije ze dne na den, by moudří měli bít na poplach, ale rozhodně ne kvůli „nedostatku svobody při rozhodování o konci sebe samého“, ale kvůli kritickému stavu celého systému. Není třeba do něj vnášet radikálních novinek a změn. Je třeba systém, který máme, uvést opět do chodu a konečně jej řádně zafinancovat. Pokud se tak nestane, vyrobíme si zdravotnictví balkánského typu a nejhustší síť pochybných Klinik smrti.
- Pohled kompetenční
Svoboda jednoho nemůže být směňována za nesvobodu někoho druhého. Poslanci, jejich asistenti a lobbisté obcházejí Sněmovnu a přesvědčují jednotlivé poslance o nezbytnosti přijetí zákona o eutanazii. V tomto chování lze sledovat paralelu s podomními či telefonickými prodejci, kteří si tipují vhodné oběti, nejčastěji staré lidi, aby jim prodali předraženou službu nebo zboží, které nepotřebují. Markantní je zejména to, že prodávající za nic neručí, vlastní službu bude poskytovat – a odpovědnost ponese – někdo jiný.
Proč nebyl zatím představen jiný model, než je lékař se smrtící injekcí v ruce? Proč se předpokládá že veškerou tíhu indikace a provedení ponese právě on? Zákony připravují právníci a dobře vědí, že praxe eutanazie nikdy nebude tak snadná, hladká a jednoznačná, jak se o ní hovoří. Budou i případy nejednoznačné a hraniční, některé třeba skončí sporem. V takovém případě se vykonavatel bude cítit hodně nekomfortně a dobrý advokát ví, jak se tomu včas vyhnout – vůbec do toho nevstupovat a nechat někoho jiného, ať si pálí prsty.
Z trojúhelníku pacient – provozovatel – vykonavatel budou mít dva, co chtěli, třetí ponese rizika a morální dilema. Nechají se lékaři vmanipulovat do nekomfortních pozic?
Připusťme na chvíli, že je celonárodní shoda v tom, že eutanazii potřebujeme a že ji má vykonat lékař. Jakou bude mít stanovenou odměnu za tuto profesně likvidační činnost? Kdo ji určuje? Majitel kliniky? Bude do toho intervenovat nějakým způsobem stát – poté, co pomohl vypustit džina z láhve a pak se ho snažil vychovat a umravnit? Nebo bude výkon hrazen pojišťovnou? Proč ne, když je taková jednota v pohledu na věc? Stanoví se platba za výkon též v bodech místo korun? Smí si v tomto případě pacient připlatit?
Řekněme, že stále ještě připouštím provedení eutanazie lékařem…. jenže kterým? 1.: Ošetřující praktický lékař – místo návštěvní služby? Aplikace a dávkování léků nastuduje večer, ve svém volném čase…. 2.: Ošetřující lékař nemocniční? Sekundář po škole? Nebo kapacita primář? Udělit to někomu za povinnost je stejně lákavé jako zbytečné: kdokoli odmítne, vždy bude hrát etickou kartu a v případném soudním sporu musí vyhrát. 3.: Další možnost: mezi lékaři se najde několik morálních autorit, z nichž jedna vždy celou akci zaštítí. Otázkou je, co na to lékařská komora. A jak dlouho zůstane autorita autoritou? 4.: Další způsob: výjezdová jednotka – plně vybavená sanitka s lékařem (ne každý akutně nemocný se jí dočká!), za ní s odstupem koroner, vždy systémem randez vous. 5.: A nezapomínejme, že každý pacient má právo vybrat si lékaře, měli bychom toto právo ignorovat právě teď?
Jeden z autorů připravovaného zákona vyjádřil představu, že by se eutanazie měla provádět v hospicu, ať už mobilním (tedy doma) nebo kamenném. Zdůvodnění bylo, že v nemocnicích by to nebylo vhodné, že „v nemocnicích se má léčit“. Jako by se v hospicech neléčilo! Paliativní (tišící) léčba je plnohodnotnou součástí péče o pacienta a vhodně doplňuje léčbu kurativní. Naznačovat, že se v hospicech vlastně neléčí, případně, že se v nich podávají léky zkracující život, znamená cynicky přehlížet náročnou týmovou práci hospicových specialistů, stejně jako pokroky medicíny, kterých za poslední roky dosáhla.
- Pohled sociální
V debatách to už zaznělo: rodiny často nemají se svým příbuzným (rozumí se něčí matka, něčí otec) nejlepší úmysly. Zahoďme diplomatickou a hyperkorektní mluvu a řekněme to, jak to je: nejsou to výjimečné případy, kdy děti svoje staré rodiče udržují ve stavu nutnosti celodenní péče, mnoho se o ně nestarají a inkasují příspěvek na péči, přičemž tyto prostředky spotřebovávají sami. Pokud přímo svoje nemohoucí rodiče přímo netýrají. To je realita současného sociálního systému, o kterém se stejně jako o připravovaném zákonu o eutanazii předpokládalo, že zamezí zneužívání. Možnost zneužití sama o sobě sice nemusí být důvodem odmítnutí věci, ale chybí tady v debatách právě zahraniční zkušenosti: s psychickým nátlakem na seniory, jejich týráním, odebíráním peněz – právě v nové situaci existence eutanazie.…
- Pohled jazykozpytný
Rétorika podporovatelů legalizace eutanazie je plná větších či menších argumentačních faulů, což odmítám vidět jako náhodu. Čistá věc nepotřebuje být prosazována nečistými prostředky.
Příklad první: eutanazie = dobrá smrt, někdy překládáno jako důstojná smrt. Potud v pořádku. Ale mezi výrazy „čekání na eutanazii“ a „čekání na důstojnou smrt“ už rovnítko není. Nejlépe je rozdíl vidět např. ve větě „Na důstojnou smrt si budou muset Češi ještě nějakou dobu počkat.“ – Jako by až do přijetí zákona o beztrestném zabití u nás lidé umírali výhradně nedůstojně.
Příklad druhý: často užívaná věta “každý se už setkal ve svém okolí s někým, kdo byl nevyléčitelně nemocný, a viděl, že smrt pro něj byla vysvobozením….“ Ano, i odpůrci eutanazie se setkávají s nemocnými, umírajícími, či dementními lidmi, jejichž perspektiva, že ještě povedou kvalitní život je nulová, a přitom vyžadují náročnou celodenní péči. V čem je tedy problém? – V tom, že zdaleka ne všechny pacienty, pro které by event. eutanazie byla přínosem, umíme definovat a popsat dopředu. A to je podmínka, bez které nelze. Navíc při hodnocení celkového stavu pacienta nelze oddělit subjektivní měřítko, a o to se strohá řeč paragrafů může opírat jen stěží.
„Překlepy“ však bývají mnohem zřetelnější. Příklad třetí: dle právníka (!) … z Ústavu státu a práva AV ČR se čeští lékaři bojí označení eutanazie, přitom ji ale už dnes … pasivně provádějí (!). „Když třeba rozhodnou, že nenasadí nebo ukončí léčbu, a vědí, že to povede ke smrti pacienta,“ říká. – Chci věřit, že se za touto ofenzivní formulací skrývá jen hluboká neznalost. Lékař skutečně může nenasadit či rovnou odejmout určitou terapii, avšak pouze v případě, že by tato léčba nevedla (nebo nevede) k žádoucím účinkům a prodlužovala by tak pouze utrpení nemocného – tzv. marná terapie. Nenasazení nebo ukončení léčby s vědomím následku smrti pacienta je pasivní eutanazie, a tu čeští lékaři neprovádějí! Snaha vytvořit pocit, že legalizace eutanazie je nutná, protože tato již zde dávno probíhá, je zákeřný pokus o bagatelizaci chystaných změn, které jsou enormní a nevratné.
Jeden z hlavních propagátorů eutanazie řekl v jednom rozhovoru, že militantní odpůrci eutanazie se chybně řídí pohanskou modlitbou – zastaralou Hippokratovou přísahou. K této větě mám šest poznámek: 1. lékaři z hospiců nebývají militantní, 2. řídí-li se přísahou, tím lépe, 3. Hippokratovu přísahu lze jen stěží nazvat pohanskou, 4. přísaha je přísaha, nikoliv modlitba, 5. jediná překonaná oblast v Hippokratově přísaze je pasáž o „chirurgii“: „Nebudu (lidské tělo) řezat, ani ty, co trpí kameny, a tento zákrok přenechám mužům, kteří takovéto řemeslo provádějí.“ Je třeba říct, že byla překonána lidským věděním – vynálezem anestezie, zvláštním to druhem paliativní péče…. 6. Tato přísaha je soukromou, niternou záležitostí každého jednotlivce, a proto nemůže být nikým druhým ani zmiňována, natož vyžadována. – Šestkrát se „zmýlit“ v jedné větě, to je slušný výkon i na protřelého advokáta….
- Pohled osobnostní
A totéž z druhé strany: kdo to vlastně nejvíc propaguje věc jako je eutanazie? Je to nějaká morální autorita nebo někdo, kdo nálepkuje ostatní, kdo ohýbá neohnutelné, kdo překroutí nepřekroutitelné?
Poslanecká sněmovna je plná zákonně zvolených zástupců lidu. Stejně jako jsou různí lidé, jsou rozliční i zvolení poslanci. Můžeme vybrat jakoukoli vlastnost či schopnost, vždy najdeme jednotlivce sedět i na obou raménkách Gaussovy křivky. A jako všichni lidé se občas dopouštějí špatností. Jednou z takových špatností jsou tzv. „přílepky“: do projednávaného zákona se vloží projednání části zákona jiného, již přijatého. Jedná-li se o formalitu, je to v pořádku, mění-li však přílepek významně některé ustanovení zákona, pak jde o hanebnost, protože se jedná o pokoutní způsob, jako dostat do zákona něco, co by tam za normálních okolností nemělo místo.
Kdo zaručí, že se zákon o eutanazii nedočká takových přílepků, „upřesňujících“ třeba práva duševně nebo tělesně nemocných? V naší zemi to nezaručí nikdo, spíše než trestný čin je to běžná praxe a další důvod, proč se nyní zákonu o eutanazii raději vyhnout.
- Pohled společenský
Inspirací pro vznik zákona o eutanazii jsou podobné právní normy Belgie, Holandska a Lucemburska. Nemaje informací o způsobech, postojích a uvažování tamních lidí, nemohu srovnávat. Ale ani není třeba. Společnost, která se nedokáže shodnout ani na užívání bariérových pomůcek v době epidemie respiračních virů, společnost, která ze značné části věří na magickou sílu krystalů, na anděly, numerologii, homeopatii a astrologii, by se do tak racionální a delikátní aktivity jako je debata o eutanazii, vůbec neměla pouštět.
Chtějí-li se intelektuálové utkávat ve vzájemných střetnutích a chtějí-li se trénovat v rétorice a argumentaci, je toto téma jistě nanejvýš vhodné. Nezapomínejme ale, že naše země kromě eutanazie a kvalitních řečníků potřebuje debatu o tisíci potřebnějších věcech.
- Pohled celkový
Není sporu, že eutanazie časem svoje místo ve společnosti najde. Měla by jej najít ve společnosti poučené, ohleduplné, vzdělané a moudré. Hovořím-li proti připravovanému zákonu, není to proti věci samotné, ale proti amatérismu, hulvátství, nevzdělanosti, hysterii, manipulaci, přetvářce a nesvobodě, které společně brání využívat naplno a bezpečně tak delikátní záležitost jakou eutanazie bezesporu je.
