– „Rušíme z osnov zeměpis. Děti neměly dobré výsledky, kazilo to dobrý dojem.“
– „Takže zbydou už jen čtení, psaní a počty?“
– „Od října odpadnou i počty.“
Tento rozhovor z kresleného seriálu je vizionářský. Navrhuji přidat se k tomuto komiksově-kauzálnímu řešení, protože je zřejmé, že něco není v pořádku. Na jedné straně náročné osnovy nutí středoškoláky počítat s komplexními čísly, derivovat a integrovat jako o život, na straně druhé většině z nás dělá problém poradit si s přirozenými čísly a jednoduchými matematickými či logickými úkony. Zejména u politiků a novinářů to opravdu kazí dojem.
Když prezident země pronese, že Čína byla jediná země, která v nouzi pomohla, a opomene pomoc EU, není třeba jej hned podezírat z toho, že ve škole chyběl. Zde jde pouze o nepodařenou sázku na to, že občané jsou neinformované ovce.
Když ale jistý ministr sděluje pravidelně národu počty nemocných koronavirem a po čtrnácti dnech zjistí, že uváděné číslo znamená něco jiného (počet pozitivních testů), je to na pováženou. Jeden nemocný může mít více pozitivních odběrů, aha. Chyba opět nalezena a opravena, jedeme dál.
U politiků se vždy dá předpokládat svérázná interpretace čísel, přinejmenším ve smyslu poloplné či poloprázdné lahve. U novinářů se toto ale netoleruje.
Dnes jsem se dočetl, ve kterých zemích překročil počet nakažených hranici 100 000. Toto sdělení, které nenese žádnou informaci je horkým kandidátem na Cenu za zbytečnost.
„Takže ta čísla jsou nepřesná?“ podivil se upřímně jistý redaktor v jistém rozhovoru. – Ne, pane redaktore, číslo je číslo, a to je vždy přesné. Nula je nula a stovka je stovka. Problém neleží v číslech, ale v tom, že nevíme, co znamenají. Nevíme, z čeho vycházejí a nevíme, jakým způsobem se k nim dospělo.
Nejvíce nemocných je v Číně, slýchali jsme každý den. Tak to je informace. Kde jinde? Miliardová populace s ohniskem nákazy. Nyní Spojené státy, jaké překvapení! Třetí nejlidnatější stát světa s 330 miliony obyvatel. V přepočtu na počet obyvatel je t.č. v U.S.A. srovnatelně infikovaných jako třeba v Portugalsku. Z něj však žádné zprávy nechodí, natož aby nás jimi někdo děsil. Takže předpokládejme, že to tam zvládají hravě – a hned je člověku lépe.
V médiích po řadu týdnů vyhrával italský refrén. Kdo ví, že kromě Španělska na tom bylo stejně špatně třeba Švýcarsko, Lucembursko nebo Belgie? Je snazší opakovat stále dokola jednu informaci, než shánět a ověřovat nové. Diváci veřejnoprávních i soukromých medií ale nechtějí být krmeni každý den tou stejnou otýpkou sena.
Když už vycházíme ze zjišťovaných informací, musíme vědět, jak je kdo zjišťuje. Není testů – není nemocných. Má-li např. v Bosně proveden test jeden člověk ze sta a na Islandu každý šestý, kde se asi zachytí více pozitivních?
Pandemie se šíří formou vlny. Kde první začala, první kulminuje a první končí. Vzdálená místa prodělávají totéž s časovým odstupem, čím dál od ohniska, tím větší zpoždění. Jaký má smysl sestavovat žebříčky jednotlivých států, když se nacházejí každý v jiné fázi?
Aby bylo zmatení ještě větší, WHO (kromě toho, že nechala v rámci politické korektnosti přejmenovat „wuchanskou chřipku“ na „Covid-19“), nechá počítat každé úmrtí u pacienta pozitivně testovaného na přítomnost viru jako úmrtí na něj. To je metodologický faul, který totálně devalvuje hodnotu veškerých měření a sledování.
Podle této metodiky, srazí-li vás tramvaj, a vy budete – ještě než vydechnete naposled – pozitivně otestován(-a) na přítomnost viru, zemřel(-a) jste na infekci koronavirem. Podobně, téměř stoletý pán, bez známek dechových obtíží, který přichází do nemocnice s vědomím, že se domů asi nevrátí, protože je velmi vážně nemocen a každý život jednou končí, je podle metodiky WHO označen jako první „oběť“ koronaviru u nás. Kondolence rodině od vládních činitelů pak působí dojmem, že se vrátili před hodinou z Alfa Centauri.
Uznávám, že hledat a třídit údaje na našem českém informačním smetišti může být pro někoho složité. Pak by ovšem neměl chodit do politiky a neměl by studovat na novináře.
Chronickému přežvykování otázky státních maturit nerozumím. Ale myslím si, že by se měl zavést povinný maturitní předmět s pracovním názvem „Umění kritického zkoumání a analýza dostupných informací“. Nejen pro politiky a novináře, ale pro nás všechny. Vzdělanosti národa by to prospělo více než povinná maturita z matematiky.
