Skupina lékařů, sdílející společný pohled na covidové šílenství v naší zemi – vědoma si vážnosti situace i zdravotních rizik – si dovolila vyjádřit svůj názor. Její otevřený dopis vládě obsahuje tyto nehorázné požadavky:
– zamezit dalším restriktivním opatřením,
– povinnost nošení roušek tam, kde je to nutné,
– otevřít školy,
– přestat strašit jednou konkrétní nemocí,
– upustit od povinného testování lidí bez příznaků,
– nezavádět povinnost vakcinace,
– protiepidemická opatření mít podložená.
Dále žádají:
– vyvážené zpravodajství,
– dávat prostor i jiným názorům,
– zaručit svobodu jednotlivce.
Proti těmto drzostem se postavila řada oponentů:
Lékaři první linie, kteří se liší zejména v pohledu na připuštění jiných názorů, kde požadují, aby ostatní mlčeli. Snad jen požadavek na spolupráci vlády s epidemiology a ekonomy – a nikoli marketingovými poradci – přesahuje dopis, vůči kterému se dramaticky vymezují, v ostatních bodech však požadují prakticky totéž!
Asociaci děkanů lékařských fakult zase vadí, že podepsaní lékaři nepředstavují žádnou vědeckou organizaci. Znamená to snad, že má člověk zákaz vyjadřování, jestliže není dostatečně dobře organizován? Další výtka míří na absenci odborné diskuze k tématu – neměla to být česká vláda, která tyto odborné debaty měla iniciovat a využívat? A kolik požadavků ze zmíněných deseti by mělo a mohlo projít expertním panelem? Jeden? Dva?
Komentářem vpravdě farizejským ozdobil diskuzi prezident České lékařské komory, když označil signatáře „lidi, kteří nenesou žádnou zodpovědnost a chtějí být prostě zajímaví za každou cenu“ a vyzval k jejich ignoraci. Přitom to mohla (a měla) být právě ČLK, která, coby platforma dosti vážená a vhodná pro tříbení názorů, se mohla stát garantem korektní interpretace dat a jejich prezentace. Komora, o níž průměrný Čech ani neví, že existuje, se tak bývala mohla stát významným a věrohodným zdrojem informací již v době, kdy se toho o viru mnoho nevědělo a kdy zněl večerní potlesk z balkonů. Přestože smyslem existence Komory není přímé poskytování služeb občanům, v souvislosti s rozsahem probíhající epidemie a zejména s rozsahem mediálních dezinformací nelze interpretovat její mlčení jinak než jako její selhání.
Ignorovat někoho je stejně snadné jako laciné. Chtít veřejně po někom, aby mlčel, to je trapas. Obojí totiž přichází tam, kde docházejí argumenty.
Profesor Žaloudík se po soustředěné palbě stáhl do mediálního ústraní, přičemž zanechal kompetentním činitelům několik požadavků jako inspiraci pro další dny. Přestože jsou to návrhy konkrétní, aktuální, promyšlené a levné, nezanechalo to v médiích většího ohlasu. Autor tohoto textu dosud nebyl vystaven soustředěné palbě hoaxů, pomluv, vyhrožování, ani sugestivním otázkám redaktorů, proto se nestáhl do mediálního stínu a může připomenout, o co jde:
A) Požadavek zavést na web MZd ČR pravidelnou informaci z nemocnic o struktuře hospitalizovaných ( běžná hospitalizace – péče na JIP – ev. úmrtí) v těchto devíti skupinách diagnóz:
1) covid-19
2) jiné akutní respirační infekce (ARI)
3) jiná plicní onemocnění
4) srdečně-cévní a oběhová onemocnění
5) nádorová onemocnění
6) metabolická onemocnění
7) psychiatrická onemocnění
8) úrazy
9) ostatní nemoci.
Kromě údajů každé z nemocnic máme v ČR k dispozici registr hospitalizovaných, registr hrazených zdravotních výkonů z databází ZP, registr infekčních nemocí a reporting Státního zdravotního ústavu (SZÚ). Minimálně u státních nemocnic lze takový reporting zařídit ihned, není však důvodu, proč by se neměly připojit také ostatní nemocnice krajské, městské, vojenské, církevní či soukromé, jsou-li financovány z prostředků veřejného zdravotního pojištění.
B) Požadavek zavést denní oznámení o počtu provedených PCR testů na covid-19 (a z toho počet pozitivních):
1) u lidí s příznaky a lékařem doporučeným vyšetřením,
2) u lidí s kontrolním vyšetřením po dřívější pozitivitě testu,
3) u lidí bez příznaků vyšetřených z důvodu kontaktu s infikovanými,
4) u lidí bez příznaků vyšetřených z jiných důvodů (cestování, obava apod.)
Tolik požadavky prof. Žaloudíka. Myslím, že jejich naplnění by za minimálních nákladů rychle přineslo data o tom, zda má cenu vyšetřovat určité skupiny lidí nebo nikoliv. Je v tom snaha o získání informací a na jejich základě pak zefektivnění odběrů. Je v tom snaha mít zaváděná opatření podložená. Je v tom snaha nevyhazovat peníze z okna, když se nám jich tak zřetelně nedostává – a to chceme téměř všichni.
Jenže – když se bude méně testovat, tak tím několik lidí méně vydělá.
Jakou z těchto cest se vydá ministerstvo? Podívejte se na Zprávy…
