Dnes už každý chápe význam karantény v boji proti nákaze: kdo měl kontakt s nemocným se dočasně izoluje, aby se zabránilo dalšímu přenosu. Že to funguje, uznávají i nejzarytější zastánci volného pohybu, otevřených hranic a osobní svobody. Platí to pro černé, bílé, chudé, bohaté, …. až na …. české zdravotníky. Ministerským výnosem se stanovuje, že pro ně platí jiná pravidla než pro ostatní občany. Po rizikovém kontaktu (přímý kontakt – bez přiměřených ochranných prostředků – s osobou, u které byl potvrzen COVID-19) jsou určena tato pravidla: pracovník nenastupuje do karantény, nýbrž pracuje dál na svém místě. Obdrží respirátor třídy FFP3 bez výdechového ventilu, omezí pohyb po pracovišti a začne se stravovat odděleně od ostatních zaměstnanců. Každý den si změří teplotu a podstoupí laboratorní testy dle rozpisu.
Nelze si nepoložit několik otázek. Kde vezme zaměstnavatel respirátor nejvyšší třídy, když tento není dostupný? Je-li dostupný, proč ho nedal pracovníkovi dřív? A proč zrovna nejvyšší třídu, když ta má být použita u předem daných, extrémně rizikových činností? Lze se spolehnout na upravený respirátor, že se nestane rezervoárem virů pro jeho nositele? Nezhorší pokračující pracovní povinnosti, vypětí a stres jeho zdravotní stav? Najde zaměstnavatel dostatek volných místností, kde se budou všichni tito zaměstnanci odděleně stravovat a odpočívat? A k čemu je dobré měřit teplotu, když víme, že infekční bývá jedinec až 14 dní před začátkem příznaků…?
Zcela proti logice boje proti šíření viru je vyšachování ze hry orgánu ochrany veřejného zdraví – hygienických stanic, které se tak stávají pasivním příjemcem informace o rizikovém kontaktu, statickou kulisou v dramatu epidemie. O tom, zda pracovník půjde nebo nepůjde do karantény, rozhoduje zaměstnavatel (!). Ten, který má odpovědnost za zabezpečení provozu nemocnice a který má profesionální zájem na tom, aby mu pracovní síly nemizely v černé díře karantény. Chytrý tah – při přenosu na další, nic netušící pacienty bude on v roli toho, kdo de facto neumožnil naplnění zákonné povinnosti.
A tak na rozdíl od ostatních složek integrovaného záchranného systému může být zdravotník po rizikovém kontaktu nucen pracovat dál, dokud mu nevyjde pozitivní test nebo zjevně neonemocní. Situaci pak již ovšem nelze nazvat karanténou, ale péčí o nemocného.
Kdyby se nehrálo o tak vysokou cenu, o jakou se denně hraje, působily by některé části téměř komicky: u lékařů, kteří jsou sami poskytovateli péče, se tato pravidla mají použít obdobně. Tedy lékař rizikový kontakt sám sobě nahlásí, poté se uzná nezbytným pro provoz své ordinace (neboť je v ní sám) a na závěr sám sebe nahlásí jako kandidáta na funkci superpřenašeče na příslušné hygienické stanici. Zde si pak mohou udělat čárku do příslušné kolonky.
Není divu, že se diskriminací prodchnuté opatření odborům nelíbilo, a tak hned druhý den žádaly dopisem ministra o jeho zrušení, vyzvaly jej k rezignaci a přidaly poučení o vysoké nakažlivosti viru. Opatření oprávněně považují za exces a „… zjevný hazard se zdravím … a ohrožení funkčnosti celého systému …“
Ministr zdravotnictví promptně odpověděl. Uvedl, že „… cílem je minimalizovat dopady absence většího množství zdravotnických pracovníků z důvodu karantény.“ Připouští, že „… se mohlo ve výjimečných případech stát, že při poskytování zdravotní péče nebyly použity přiměřené pomůcky…“ Na obhajobu opatření uvedl, že se „… opatření týká pouze mimořádných situací…“.
Nic takového však text nezaručuje a každý ví, že „případy“ byly zpočátku „výjimečné“ téměř všechny. Opatření o (ne-)poskytování karantény zdravotníkům z důvodu, aby jich v karanténě nebylo mnoho, je bezprecedentní dokument, který vzala vláda 23.3. na vědomí.
Mimořádné opatření MZDR 12591/2020-1/OES je mimořádně nebezpečné pro vyšetřované pacienty, mimořádně frustrující pro zdravotníky a také mimořádně neobratně balancující na hranicích zákonnosti. Je však také mimořádně naivní, a proto obtížně vynutitelné. A to je dobrá zpráva.
MUDr. Martin Hála, PhD.
